Rytíři sv. Lazara

4. března 2007 v 13:38 |  Rytířské řády
Lazaritánský řád (Řád svatého Lazara)
Po plamenné výzvě, kterou roku 1095 pronesl ve francouzském Clermontu papež Urban II, si tisíce rytířů po celé Evropě připjaly na své pláště kříž, aby tak daly najevo své odhodlání vyrvat biblická místa v Palestině z rukou seldžuckých Turků, jejichž nájezdy ohrožovaly poutníky na jejich cestě ke Svatému hrobu v Jeruzalémě. Na jaře 1097 se hlavní křižácký voj vydal z Konstantinopole k nejsvětějšímu místu křesťanstva. Cesta křižáků byla nepřetržitým bojem s oddílky seldžuckých Turků a s nesnesitelným klimatem pouště. Kromě nepřátelských šípů je kosily i nemoci, z nichž některé se v Evropě vyskytovaly jen velmi vzácně. Když ti šťastnější konečně spatřili zdi Jeruzaléma, uviděli před nimi špitál sv. Lazazara, kde se už od 4.století mniši řádu sv. Basilea starali o poutníky nakažené leprou. Pohled na nemocné musel ohromit i ty nejotrlejší válečníky. Bezmocné, slepé a znetvořené trosky lidských bytostí čekaly na smrt, která přicházela někdy až po dvaceti letech utrpení. Atmosféru hrůzy umocňoval všudypřítomný hnilobný zápach hnisajících ran.

Příznaky malomocenství se začaly objevovat i v křižáckém vojsku a péče o nemocné se chopili jejich bratři ve zbrani, kteří se přidali k baziliánským mnichům. Tento okamžik samotní členové řádu sv. Lazara, který si vzal do znaku zelený kříž ve stříbrném poli, považují za klíčový. Ve stínu krveprolití, doprovázející dobytí Jeruzaléma, riskovali spolu s nimi své životy, aby naplnili myšlenku křesťanské lásky k člověku. Protože však špitál musel stát pro hrozbu infekce před branami města a byl stále vystaven útokům seldžuckých bojovníků, neodkládali rytíři sv. Lazara ani jako ošetřovatelé své meče. V dalších letech pomáhali spolu s templáři a johanity bránit svatá místa a měli podíl na vybojování několika vítězných bitev. Ani to však nemohlo o necelých sto let později, roku 1187, zabránit opětovné ztrátě Svatého hrobu. Lazariáni se proto odebrali před brány města Akkonu, který se stal centrem křesťanství na Blízkém východě, aby zde pokračovali ve své špitální činnosti. Koncem 13. století však zesílil tlak egyptského sultána na křižácká území a v zoufalém boji o Akkon padl sám velmistr řádu a většina jeho rytířů.

V té době však už lazariáni měli své komendy ve Francii, v Anglii, Skotsku, Švýcarsku, Německu, Rakousku, Uhrách a dokonce i v Praze. Jejich charitativní činnost ocenil i francouzský král Filip IV., který je vzal pod svou ochranu, a pod záštitou francouzské monarchie pak mohli působit až do počátku 19. století. Řádoví rytíři však nezapomněli, že jedním z atributů rytíře je i meč. Ve Stoleté válce mezi Francií a Anglií stáli na obou stranách bojiště. Vyznamenali se po boku Johanky z Arcu a jejich angličtí bratři zřejmě proti nim stáli v bitvě u Kresčaku. V 17. století, kdy Biskajský záliv brázdily koráby pirátů, postavil řád dokonce, postavil řád dokonce vlastní flotilu o deseti plavidlech a zasahoval proti nenechavým pánům sedmi moří tak účinně, že jeho zkušenosti nabyté na moři významně přispěly k založení námořní akademie v Paříži.

Zásadní zlom pro řád sv. Lazara představovala léta 1772-1773. V té době papež Kliment XIV. zbavil ryze duchovní podoby, takže Svatá stolice již nemohla tak významně zasahovat do jeho vnitřních záležitostí. O rok později byla zrušena i funkce ozbrojených bratrů. Období výrazných reforem zastavila až Velká francouzská revoluce, při níž se řádoví rytíři postavili na stranu royalistů. Někteří z nich padli při vzpourách v provincii ve Vendée, další v emigraci stavěli pluky na podporu krále. Do roku 1830 zbylo pouze 26 členů řádu a jen díky mezinárodnímu charakteru řádu se podařilo jeho existenci udržet. Další léta 19. století však lazariánům již přála více. Do jejich řad vstupovaly nejvýznamnější osobnosti evropské aristokracie, členy panovnických rodin nevyjímaje. Osmdesát let upevňování řádu přerušil až další válečný konflikt - a teprve její konec umožnil pokračovat v jeho rozvoji. Díky zavedení vyznamenání Kříž za zásluhy, který mohou získat i věřící jiných náboženství, se dokonce podařilo získat znovu cestu do mimokřesťanského světa. Ale přišel další světový konflikt, v němž část lazariánů se věnovala charitativní činnosti a část padla v boji proti nacistickému Německu. Po jeho skončení se podařilo obnovit činnost řádu ve většině jeho tradičních oblastí. Požadavky 2. poloviny 20. století si však vyžádaly určité změny v jeho tradicích. I nadále ale zůstala aktuální charita, orientovaná v současnosti na nejpostiženější oblasti třetího světa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama