Livionský řád

4. března 2007 v 13:39 |  Rytířské řády
Řád Livonských rytířů (Řád Mečových bratří)
Založil roku 1202 v Rize po vzoru Templářů třetí livonský (později rižský) biskup Albert von Buxhoevden. Úkolem řádu bylo christianizovat dosud převážně pohanské obyvatelstvo východního Pobaltí v oblasti, kterou Němci nazývali podle jednoho ze zdejších kmenů Livonsko . Papež Inocenc III. řád roku 1204 potvrdil a přikázal mu poslušnost vůči rižskému biskupovi. Řád však uznával tuto závislost pouze formálně, fakticky byl zcela samostatný. Albertovi se také podařilo přimět papeže Inocence III., aby livonské území zasvětil Panně Marii a postavil ji tak pro účastníky křížových výprav naroveň Svaté zemi. V čele řádu stál na doživotí volený velmistr. Mimo rytířů, kteří měli pocházet z urozeného rodu, zahrnoval řád také vojáky, mnichy a řemeslníky. Jeho hlavním sídlem se stal Wenden, latinsky Cesis, dnes estonské Viljandi. Řád začíná expandovat do Litvy, Estonska a Polska. Po katastrofální porážce v Saule v roce 1236 se rozhodly zbylí Mečový rytíři sloučit s Řádem Německých rytířů operujících v sousedních Prusích. Poté obrátili Livornští rytíři svojí pozornost na východ, na Ruská a Litevská knížetství . Po roce 1525 , kdy poslední pruský velmistr řádu Albrecht Braniborský přijal luteránskou reformu. V čele řádu stál na doživotí volený velmistr. Mimo rytířů, kteří měli pocházet z urozeného rodu, zahrnoval řád také vojáky, mnichy a řemeslníky. Jeho hlavním sídlem se stal Wenden (latinsky Cesis, dnes estonské Viljandi. Po založení řádu nastal v procesu dosud nepříliš úspěšné christianizace Livonska obrat. Mečoví rytíři vtrhli nejprve na území obývané Livy, kterým přišli na pomoc Rusové pod vedením polockého knížete, neboť zdejší oblasti na něm byli poplatně závislé a někteří místní vládcové přijali již dříve pravoslaví . Místní obyvatelstvo se expanzi úporně bránilo a donutilo křižáky vybudovat si pevnosti a stáhnout se do nich. Po podmanění Livonska bylo napadeno Estonsko, kde si dobyvatelé počínali zvláště krutě. Biskup Albert pozval řádu na pomoc dánského krále Valdemara II. , který ovládl severní Estonsko a roku 1219 tu založil hrad Tallin . Mezi dobyvateli došlo vzápětí ke konfliktu, neboť Dánové si činili nároky na svrchovanost nad Rigou. O expanzi do Estonska se neúspěšně pokusili také Śvédsko . Roku 1222 vypuklo v Estonsku proti Dánům a mečovým rytířům velké povstání, kterému přišly na pomoc ruské oddíly z Novgorodu a Pskova . Přes počáteční úspěchy povstalců nabyli postupně převahy mečoví rytíři. Povstání skončilo v roce 1224 dobytím města Jurjeva , založeného velikým knížetem Jaroslaven Moudrým, které bránili Estonci i Rusové. Tak získali křižáci možnost pronikat dále do ruského vnitrozemí. Roku 1227 byl dobyt ještě ostrov Saaremaa , odkud bylo povstání zahájeno.
Poté obrátili řádoví rytíři svoji pozornost jihozápadním směrem na území Zemgalů a litevských Žemaitů ( Žmuď ). Katastrofální porážka v roce 1236 u Saule (dnes litevské Šiauliai), kde našla smrt většina rytířů včetně velmistra, měla závažné důsledky pro panství řádu ve východním Pobaltí. Podmaněné obyvatelstvo se začalo vymaňovat z nadvlády a vracet se k pohanským kultům. Konflikty měl řád také se Svatou stolicí, která mu vyčitala brutální postup proti pohanům i již pokřtěným, dále pak snahy starat se více o vlastní jmění než christianizaci nevěřících. Z těchto důvodů se zbylí mečoví rytíři rozhodli sloučit s řádem německých rytířů, působícím v sousedních Prusích. Stalo se tak v roce 1237 viterbskou smlouvou, která zaručila rytířům v Livonsku autonomní postavení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama